Pivídky doporučují:

Český pivní atlas - online prodej

Recenze zde


Pivídky na Facebooku

Novinky

5.2.2017 - Ani letos jsme nezapomněli na naše tradiční novoroční (tedy už spíš únorové) bilancování vývoje na českém pivním trhu v loňském roce: Na Hromnice o pivovar více, aneb opožděné novoroční bilancování Pivídek.

5.2.2017 - Dnes jsme také aktualizovali mapy ČR (včetně příhraničí) i Slovenska: V ČR vznikly Pivovar Hluboká (kraj Jihočeský), Kunčice (Moravskoslezský) a Grádo, již čtvrtý pivovar v moravském Tišnově a okolí! Na Slovensku bohužel pouze zanikla banskobystrická Perla, první restaurační minipivovar na Slovensku vůbec. V polském Žywci potom vznikla druhá alternativa místnímu polskému molochovi - Browar Zapanbrat. A konečně v Dolních Rakousích přibyly pivovary Holy Bräu a Braugut.

30.1.2017 - Dnes jsme byli v sekci Technet na portálu idnes.cz zařazeni mezi pět zajímavých webů týdne, čehož si samozřejmě velmi vážíme (jsme teda až na konci, ale i tak dobrý!).

1.1.2017 - Novoroční zevrubná aktualizace našich map ČR i Slovenska - kromě mnoha dílčích oprav nové pivovary Čechovka (Vysočina), Kozojedy (Plzeňský kraj), Baran (Banská Bystrica) a tři v německém příhraničí: Budenschuster, Budenschuster, Böhmerwald Brauwerkstatt a Roland Rosner. Naopak odebíráme zavřené pivovary Lukov, Galant, Šitbořice a německý Ploss. A ještě změny zařazení pivovarů - hranici ročního výstavu 10 000 hl překročili a do kategorie průmyslových se dostali Únětice a Kout, opačným směrem mezi "minipivovary" putují Herold, Podkováň a slovenský Kaltenecker.

24.12.2016 - I letos přejeme všem čtenářkám a čtenářům Pivídek štastné a klidné svátky a hodně piva nejen na štědrovečerním stole. Jak jste si určitě všimli, fungují Pivídky zhruba poslední rok v trochu omezeném režimu, což ale neznamená, že na ně úplně kašleme. Znamená to ale třeba, že letos poprvé nebude bohužel žádný pivní kalendář. Více informací na Facebooku.

Archiv

Tácek Pivídek

Gifty.cz - výhradní dodavatel tácků pro Pivídky

Cestování za pivem, díl 2. – děsuplné Chorvatsko a balkánská pivní velmoc Černá Hora

Cestování do cizokrajných oblastí mě naučilo jedné důležité zásadě – nic negeneralizovat. Národních stereotypů a kvality piva se toto pravidlo týká dvojnásob, zejména, když většinou to první nasávám prostřednictvím nasávání toho druhého. Jelikož ale zásady jsou zde proto, abychom měli radost z jejich porušování, tak dnes již v prvním odstavci tuto stěžejní myšlenku postavím na hlavu. Při svých návštěvách cizích zemí jsem si totiž všiml jedné dosti zajímavé skutečnosti – to, jak je mi který národ sympatický, do značné míry koreluje s tím, jak mi chutná místní pivo.

Nedokážu s jistotou určit, zda je to povaha místních lidí, která se odráží v pro mě příjemné chuti piva, či zda je tomu naopak tak, že pivo formuje národní charakter. To zde dnes ostatně řešit ani nebudu – zaměřím se naopak zcela konkrétně na příklad dvou zemí, na kterých jsem zmiňovanou závislost slavně objevil – Chorvatska a Černé Hory.

Pokud vám ale, podobně jako mě, vadí, že se při hledání informací o zahraničním pivu musíte pročítat nezajímavými odstavci o nádhérné krajině, milých lidech a podobných žvástech, abyste se nakonec dozvěděli jednu větičku o tom, že v zapadlé vesničce mají místní pivo, nezoufejte. Já se při svém vyprávění omezím, dle zásad správného pivního turisty, právě pouze na popis pivní nabídky těchto zemí. Odpověd na otázku, který národ je mi sympatičtější, bude ale i tak jasnější než ranní soutěže mainstreamových rádií.

Kdo byl někdy v Chorvatsku (a to bylo tak přibližně 99% populace, čili v podstatě kromě dětí, narozených po loňském létu, všichni) a ochutnal místní pivo, ten jistě bude souhlasit s tím, že na dovolené v této zemi je lepší pít jakýkoliv, ale jiný alkoholický nápoj, případně dokonce raději abstinovat. Pivní nabídce v této zemi dominuje triptych Karlovačko (vlastněné Heinekenem), Pan (Carlsberg) a Ožujsko (AB InBev). Všechna tato piva se vyznačují absencí pěny, nadbytkem sycení a jednou zcela mimořádnou vlastností: pít se dají pouze přechlazená a v okamžiku, kdy jejich teplota překročí magickou hranici osmi stupňů Celsia, okamžitě zvětrávají a jejich chuť již pivo připomíná pouze vzdáleně. Vypít tato piva v takovém okamžiku dělalo potom problém i mě, což už je jistě na pováženou.

Které z těchto piv si dáte, je v podstatě jedno - porovnávat, které z nich je nejlepší, je jako srovnávat, jestli byl nejhodnějším diktátorem Stalin, Hitler anebo Mussolini. Já osobně bych volil Mussoliniho a pivo Pan, i když musím přiznat, že lépe chutná asi Karlovačko zředěné mořskou vodou, kterýžto chorvatský radler jsem jednou při koupání šťastnou náhodou vynalezl. Tuto pochutinu si však, bohužel, musíte namíchat sami.

Na tato piva narazíte, jak jsem naznačil, téměř všude, přičemž v točené formě je na dalmáckém pobřeží nejrozšířenější Karlovačko. Z pivní nabídky Chorvatska to však ještě všechno není – šťastnou náhodou jsme ve městě Zadar objevili točené Velebitsko, pivo ze středně velkého soukromého pivovaru Ličanka (výstav kolem 100 000 hl). Toto pivo také není žádný zázrak, Čechovi se asi během jeho pití vybaví plzeňský Gambrinus, nicméně ve zmiňované konkurenci se jedná o pivní klenot. Pokud ale toto pivo nenajdete, což se vám asi bohužel přihodí, je nejlepší volbou lahvové pivo ze sousedního Slovinska, ucházející Zlatorog či Union, případně vlastně jakékoliv jiné pivo - kterých je naštěstí v supermarketech k dostání solidní výběr. A vůbec nejlepší je asi myšlenka, kterou bych kdekoliv jinde vášnivě odmítal, totiž pokusit se v případě jízdy autem provézt ze schengenského prostoru několik bas piva domácího.

Chorvatské pivo je zkrátka...chorvatské. Zláká žíznivého turistu speciálními lahvemi, donutí ho zaplatit dvacet i více kun, zvětrá a nakonec se ještě tváří dotčeně, že z jeho chuti neskáčete nadšením, ale na záchod.

Jaká je to tedy pro krvácející játra alkoholika proměna a překvapení, pokud se vydá po jadranském pobřeží na jih do další bývalé jugoslávské republiky, Černé Hory.

Pivní nabídké této malé země je velmi chudá, podobně jako černohorci samotní. Za hranicemi černohorské pivo prakticky nikdo nezná, podobně jako málokdo zná samotnou Černou Horu. Pivo však svou chutí vyniká, podobně jako černohorci...no dobře, tak hloupých poetických přirovnání už raději nechám, jak jsem sliboval výše. Jak chutnají černohorci nevím, žádného jsem neokusil (tedy alespoň doufám, kdo jedl místní pljeskavicu, nemůže si být už nikdy jistý, co všechno konzumoval). Každopádně ale mohu zcela nepoeticky a při plném vědomí a půllitru piva prohlásit, že černohorské pivo považuji do dneška za jedno z mála (tuším, že ze dvou) zahraničních piv, které se kvalitou a chutí mohou směle měřit s těmi lepšími z piv českých.

Tedy, aby bylo jasno, pokud používám termín „černohorské pivo“, je to spojení naprosto zaměnitelné se slovem „Nikšičko“. Kromě tohoto středního pivovaru (s výstavem přes 550 000 hl) se v celé zemi, pokud je mi známo, nalézají pouze tři minipivovary, jejichž plody jsem stejně nechutnal. Ovšem v tomto případě skutečně není třeba žehrat na hegemonii „obra“ (uvozovky jsou na místě, i když na Černou Horu se jedná skutečně o podnik mamutí). Černohorské pivo je pro Čecha po chorvatských zkušenostech procitnutím z pivní noční můry.

Na některá jiná piva, než je Nikšičko, lze však v Černé Hoře přece jen narazit a ani to nedá takovou práci. Vzhledem k stále silným vazbám se Srbrskem (koneckonců velká část obyvatel se za Srby stejně považuje) se často vyskytuje i pivo Jelen z pivovaru v Apatinu. Kromě národních vazeb tu samozřejmě roli hrají i prachy a nadnárodní korporace, sjednocující dnes někdy paradoxně i méně přátelsky naladěné národy – oba pivovary totiž patří do skupiny StarBev a obě piva se navíc vaří na obou stranách nové (mimochodem téměř nehlídané) společné hranice. Mě toto pivo příliš neoslovilo, nicméně věřil bych tvrzení, že Jelen z Nikšiće je výrazně lepší, než z Apatinu – tak nějak mi to k černohorskému pivu sedí. Mimo těchto dvou značek musím ještě zmínit, spíše ze zajímavosti, i českou stopu – náhodou jsme totiž v Budvě, která je asi nejfádnějším městem na černohorském pobřeží a proto se asi také těší největšímu zájmu českých turistů, objevili také pivo z Černé Hory, tedy té, kterou máme za humny na Moravě. Doplněná sloganem „Černá Hora v Černé Hoře“ považuji toto marketingové dobrodružství za asi vůbec nejlepší kampaň, kterou jsem kdy od českého pivovaru viděl.

Abychom se ale vrátili zpět k trapným klišé – není všechno pivo, co se třpytí a jedno Nikšičko jaro nedělá. Jarem zde míním místní kulturu pití piva, se kterou jsou černohorci skutečně trochu na štíru a trochu i na jiných pavoukovcích. Ze začátku vám v místních hospodách, které jsou jinak výborné, přijde divné, že vám po objednávce piva přinesou otevřenou lahev, stejnou, jakou si můžete koupit ve vedlejším krámku, akorát samozřejmě dvakrát až třikrát dražší (to jest ale stále za euro dvacet a méně). Zpočátku to připisujete svému nešťastnému výběru místa chlastání, nicméně po návštěvě statistického vzorku deseti hospod již první večer zjistíte, že zdivočelý černohorský pes bude asi zakopán někde jinde. Skutečností totiž je, že černohorci točené pivo téměř neznají a narazit na něj je pro alkoholika téměř svátkem – pokud bych odhadl, že se nám to podařilo během celé cesty dvakrát, možná bych i kvůli rozostřenému vidění o sto procent přeháněl.

Kromě této nepříjemnosti mě dále znepokojují některé náznaky, které jsem od své první a zatím bohužel i jediné cesty do Černé Hory slyšel jen nepřímo, z různých balkánských pivních i jiných fór a také od několika známých, kteří oblast navštivili po mně. Obligátní nářky černohorských pivařů, že to jejich Nikšičko už není, co dřív a že StarBev šidí výrobu, bych ještě přešel lehce, jelikož patří k pivnímu folkloru všude na světě. Co je ale znepokojující skutečností je fakt, že černohorci, podobně jako jiné balkánské národy, přešli bleskově a s lehkým srdcem k plnění Nikšička do plastových lahví. Osobně proti tomuto druhu nádoby nic moc nemám, ale v Černé Hoře dle dostupných informací nabralo neuvěřitelně obludných rozměrů a z trhu již, za nějaké čtyři roky, údajně téměř vytlačilo skleněné láhve, na jejichž vyprazdňování mám z návštěvy této země tolik milých vzpomínek. Ale abychom nekončili na příliš pesimistickou notu –i toto plastové šílenství přineslo, zdá se, do této zapomenuté země i něco pozitivního. Jelikož i černohorským hospodským již bylo asi žinantní servírovat hostům pivo v plastu, údajně rapidně roste počet hospod, kde konečně nabízí pivo točené. Na Balkáně se dá zkrátka vždy i v těch nejhorších věcech najít něco dobrého. Snad tedy, ehm, s vyjímkou Chorvatska.


Autor: Jan Bartuška

Vloženo: 5.4.2012

Komentáře k tomuto článku byly zrušeny z důvodů enormního spamu.