Pivídky doporučují:

Český pivní atlas - online prodej

Recenze zde


Pivídky na Facebooku

Novinky

28.5.2017 - Novinky v mapě českých pivovarů: Pivovar Máša (kraj Středočeský) a U Jirsáka v kraji Olomouckém.

14.5.2017 - Aktualizace map pivovarů ČR (včetně příhraničí) i Slovenska: u nás nové pivovary U Šenkýřů (kraj Plzeňský), Měšťanský pivovar Kutná Hora, Poděbrady, Dědkův mlýn Unhošť (všechny Středočeský), Kamenice nad Lipou (Vysočina), JBM Brew Lab v Brně a Křikloun v kraji Jihomoravském. Na Slovensku vaří Baťák Brewery v Trenčianském kraji a Kazačok v Žilině, naopak vařit přestal DUB v Bratislavě. A konečně v polském příhraničí dva nové pivovary Hoppy Lab a Alternatywa.

1.5.2017 - Po dlouhé době (už to snad ani nebudeme zdůrazňovat, teď už to bude asi vždycky po dlouhé době) přidán nový článek: Pod pokličkou i pod zátkou: výroční zpráva pivovaru Nuselské Hovado 2017.

19.3.2017 - Novinky v mapách ČR a Slovenska: Kromě dílčích oprav jsme přidali Přátelský pivovar Malešov, Pivovar Kytín (oba kraj Středočeský) a Loď pivovar v Praze na Vltavě a o bílé pěně si mohou opět zpívat v Jarošově na Zlínsku. Inu, kdo jednou se napil, od těch dob žízeň má nejen tam!

Archiv

Tácek Pivídek

Gifty.cz - výhradní dodavatel tácků pro Pivídky

František Gellner – Povídky a satiry

(Praha, 2010, Československý spisovatel, 368 s.)

Tato kniha je ukázkovým příkladem toho, jak zkreslený obrázek o významných umělcích nám poskytuje klasické školní vzdělání. Řekne se František Gellner a vybaví se nám z čítanek postava anarchistického buřiče, nesmlouvavého kritika maloměšťáctví a revolucionáře prahnoucího po zničení všeho, co zavání starobou a tradicí.

František Gellner – Povídky a satiry

Začteme se posléze do jeho povídek a satir a ihned vidíme někoho úplně jiného – člověka, jemuž je tradice nástrojem poznání současnosti. Již po dvou odstavcích první povídky „Cesta do hor“ je nám zřejmé, o co tomuto „buřiči“ šlo v jeho díle především:

„O životě starých Slovanů nemáme nijakých přesných a spolehlivých záznamů, a jazykozpyt musí nám nahražovati scházející dějinné prameny. Pozorujeme-li naši mluvu, shledáme i beze vší vědecké průpravy, že sloveso píti je stejného kmene jako pivo, kdežto podstatné jméno voda se svrchu uvedeným slovesem v žádném jazykovém vztahu není. Z čehož následuje, že již staří Slované pivo za určené k pití považovali, vodě jiné obory zužitkování poukazujíce.

Vděčné potomstvo vážilo si drahocenného odkazu předků a název plzeňského či prostě českého piva hlásá slávu národa po celém světě a činí zároveň cizí země pro věrné syny vlasti obyvatelny. Čechovi menšího sebezapření je třeba k pobytu mezi odvěkými německými nepřáteli než v kruhu bratří Slovanů, kteří však o dobrý doušek špatně mají postaráno. Z jižních zemí habsburského mocnářství utíkají čeští úředníci po nedlouhé době s výkřikem nejhlubšího zklamání: Není tam piva!“

Ani další povídky nezklamou, pivo se jimi napříč vine jako červená nit, neboť Gellner v něm již 100 let před Pivídkami rozpoznal základní tmelící prvek českých zemí i středoevropského prostoru. Správně dokládá, že analýzou pivovarnictví v dané zemi lze odvodit veškeré její další politicko-ekonomicko-kulturně-sociální charakteristiky.

Z povídky „Cesta okolo půl světa za 14 dní“ si může čtenář znalý bavorského pivovarského regionu Horní Franky udělat srovnání s dnešním stavem a vidět, že se tam dodnes v podstatě změnilo jen velmi málo:

„Můžete si pomyslit, že jsme se také s naší kuchyní dojemně loučili, zvláště když komisař vypravoval, že jsou divocí kmenové ještě dnes na světě, kterým jsou lahůdkou na slunci sušené kobylky. O tom, že neznají plzeňského, ani nemluvě.

Bohudíky jeli jsme přes Bavory, takže přechod nebyl tak náhlý. Bavorské pivo znáte lépe než já. Je výtečné, ale oproti plzeňskému má vadu, že je příliš pitelné, takže chutná stejně ženám i dětem jako mužům.

Co mě dozlobilo, je, že všem světlým patokům říká se tam plzeňské. K čemu máme v cizině svá vyslanectva a konzuláty, když proti takovému zlořádu nezakročí? Také jsme četli kdesi na rohu na návěstí, kde prohlašovali němečtí sládci a hostinští bojkot proti pravému českému plzeňskému z národnostních důvodů. Myslili jsme si: Aťsi! Dobré věci mohou zůstat v zemi.

Omáčky a vůbec slušnou přípravu Bavoři sice neznají, ale jíst u nich přece jen lze. Hlavní věc je u nich, že všeho přijde na stůl hodně. Žaludky mají vytažené jako měchy. Taková telecí noha, z toho by se uživila jinde rodina.

(…)

Nevím už, ve kterém městě, zdali v Mnichově, Augsburku nebo Norimberku, mají stát dodnes hospodu, kam už chodívali jejich předkové před více než pěti sty lety. Tomu se říká úcta ke starým památkám, a ne jako u nás, kde nechtějí někteří pomatenci, aby se boural dům, v němž bydlil ten či onen škrabal. Staré obytné domy se bourat musí, dnes se takové díry nemohou vyplácet. Ale hostinec může být malý, aspoň je tím útulnější.

Ve Francii je kuchyně také celkem dobrá, ale nápoje! Říká se u nás stále, že Francouzi kráčejí v čele civilizace, a zatím vaří pivo z brambor. Taky to podle toho vypadá a nepřál bych Vám to pít.

(…)

Bylo to docela pěkné, a člověk aspoň se utvrdil ve svém názoru, že kdyby byl zůstal doma, taky by nebyl nic ztratil. Hlavní věc, že jsme se navrátili ve zdraví, a doufám, že i Vás v staré Vaší síle a křepkosti brzy ve svém kruhu uvítáme.“

Ve své době Gellner zajisté odvážně nadřazuje pivní tematiku nad tematiku nacionální, jak je patrné z naznačeného vztahu k Němcům a jihoslovanským národům. V době těsně před první světovou válkou to byl postoj hodně ojedinělý a můžeme jen litovat, že mu nebylo dopřáno více pozornosti, mohli bychom si v Evropě ušetřit spoustu nepříjemností.

Jeho povídky mají jedinou, poměrně roztomilou slabinu – neschopnost zakončit je patřičnou pointou. Povídky obvykle gradují někde v polovině, načež se děj a závažnost sdělení zvolňuje a končí závěry typu „a tak pan Knobloch a pan Šafařík dále vysedávali v hospodě a bezvýsledně debatovali o politických poměrech.“

Jako každý solidní génius i Gellner v letech 1912 a 1913, do nichž tyto povídky spadají, musel tušit, že se něco chystá a že to něco se mu asi líbit nebude. Místo anarchistického buřiče, kterého jsme čekali, k nám naopak promlouvá hlas varující před neuváženými změnami starého řádu, místo břitkých vět, které se navždy vypořádají se vším a se všemi, čteme pokojná slova od postav, kterým snaha o změnu čehokoliv přinesla tak maximálně posměch. Ten, který za mlada volal „Po nás ať přijde potopa!“, nyní usmiřuje sděleními ve stylu, že nějak bylo a nějak bude a než začneme běsnit, pojďme si nejdřív sednout na pivo, ono se to nějak vyvrbí.

Jenže válka přišla i tak, a Gellnerovi se stala osudnou. Z čítanek se dočítáme, že pochody přes Halič Gellnera vyčerpaly tak, že padl do příkopu a nemoha dál zde byl zanechán napospas svému osudu. A my si již nyní dokážeme domyslet tragédii posledních chvil básníkova života, přivolávajícího smrt oním výkřikem plným hlubokého poznání existenciální marnosti – „není zde piva!“


Recenzent: Kryštof Materna



Komentáře (0)

Zatím žádné komentáře

Pošlete komentář
(nutný)
(není nutná)
CAPTCHA Image
Jiný obrázek