Pivídky doporučují:

Český pivní atlas - online prodej

Recenze zde


Pivídky na Facebooku

Novinky

10.9.2017 - Několik novinek v mapě českých pivovarů: přidány pivovary U Přeška Přeštice (kraj Plzeňský), Mlýn Štětí (Ústecký), Soběšický pivovar (Brno), Hnanice (Jihomoravský) a Krásenský pivovar z kraje Zlínského. Na Moravě pak došlo i k jedné velké pivovarské ztrátě, výrobu přerušil státní průmyslový pivovar Vyškov a vzhledem k jeho nejasné budoucnosti ho musíme prozatím z mapy odebrat.

24.8.2017 - Přidán nový článek: Africká královna ve Vrchlabí.

3.8.2017 - Omlouváme se za prodlení, konečně jsme aktualizovali mapu ČR (včetně příhraničí) i Slovenska, dle krajů: Praha: Hostivar H2; Plzeňský: Kalikovar; Ústecký: Špitt a Knajzl; Liberecký: Volt (konečně v Jablonci); Královehradecký: Jungberg; Pardubický: Dašice; Jihočeský: Horní Chrášťany; Vysočina: U Sudu a Trojan Telč; Olomoucký: Jelpl; Moravskoslezský: Dejf a Heřmanický, plus pivovar Albrechtice je konečně přestěhován ve stejnojmenném městě. Jdeme na Slovensko - Nitrianský: Zámčan; Banskobystrický: Predná Hora; Bratislava: U Ábela; A konečně polské příhraničí, to už bez krajů: Brieger a Mariacki. Plus pravidelné opravy a drobnější aktualizace. Uf, toť vše!

Archiv

Tácek Pivídek

Gifty.cz - výhradní dodavatel tácků pro Pivídky

Josef Škvorecký – Scherzo Capriccioso

(Praha, 1991, Odeon, 496 s., kapitola Curpus delicti, s. 103-126)

Nečekám, že by se mezi čtenáři Pivídek našlo mnoho milovníků klasické hudby, které by téma knihy – pobyt Antonína Dvořáka ve Spojených Státech v roce 1893 – samo o sobě nadchlo. Kniha však ukrývá hotový pivařský klenot v podobě kapitoly Corpus delicti, kde se dozvídáme o skutečném významu Mistrova pobytu za velkou louží.

Hlavním neduhem USA přelomu století totiž nebyl ani tak nedostatek kultury a vysokého umění, nýbrž sílící vliv skupin snažících se o zákaz prodeje alkoholických nápojů, který vyvrcholil nechvalně proslulou prohibicí z let 1919-1933. Tato perioda je bezpochyby největším traumatem v dějinách země založené na ideálech svobody a humanity, a míra, do jaké v tomto období vzrostla zločinnost a skutečně nebezpečný alkoholismus, kdy se zkrátka potají chlastalo, co se dalo, ukazuje jednoznačně zcestnost těchto pokusů.

Úspěch Novosvětské v New Yorku je sice pěkná věc, nás ale zajímá především, co se stane, když se v prostředí rodící se prohibice objeví klasický český pivař. Dejme tedy prostor vyprávění neznámého ochmelky z vesnice s příznačným jménem Spillville, založené českými přistěhovalci, kde Mistr několik měsíců pobýval, v brilantním přepisu Josefa Škvoreckého:

Josef Škvorecký – Scherzo Capriccioso

„Asi tak tou dobou, co sme dostavěli kostel, měli sme ve Spillvillu dva pivováry. Jeden patřil Franku Nocklesovi, ten na tu svou věrnost našemu národnímu nápoji pozdějc hodně doplatil, druhej Rothenbergovi. Zezačátku pívo za moc nestálo. Každej sice věděl, z čeho si pívo dělá, jenže nikdo nevěděl, jak se dělá. Byly to takový hokusy pokusy, takže dyž se na jaře narážely sudy, byla u toho celá vesnice, každej napjatej, co bude muset celej rok pít. Ale pilo se to, ať to chutnalo jako pívo nebo jako kyselo. Ty nejhorší patoky se konvertovaly na whisku, takže nazmar nepřišlo nic. Cože? Jo, to de. Že ste to nikdá nepil? Ani bych vám to, pane profesor, nedoporučoval.

Well, jenomže v týhle zemi sou některý lidi tak svatý, že i Majstr byl proti nim hotovej neznaboh. Nejdřív naučili Indiány na vohnivou vodu, že ty se pak, chudáci, pověčině uchlastali. Potom z toho ty samý parchanti měli špatný svědomí, a že je to za pokání zas vodnaučej. Jenomže kde byl tou dobou Indiánum konec! Tak si vzali do hlavy, že to vodnaučej aspoň ty vostatní. V roce 1882 dali v Iowě hlasovat vo prohibici a představte si, že vyhráli! To tady ovšem eště moc Čechů nebylo. My ve Spillville jsme sice čest národa zachovali, u nás prohibičníci dostali jen deset procent hlasů – well, pár zaprodanců se dycky najde. I tak to byl nejlepší balot z celý county. Jenomže co nám to bylo platný, dyž celostátně vyhráli prohibičníci.

To víte, pro nás ve Spillvillu to byla pohroma. Dyť sme tou dobou měli už ty dva pivováry a vosum salůnů. Lidi si přímo zoufali. John Čížek, náš druhej kovář, ušel vo vlas šibenici. Dyž se u něj jeden prohibičník, ňákej Carlos Osgood, co měl farmu na sever vod Spillvillu, vytahoval, že hlasoval proti pívu, Čížek pustil nohu jeho kobyle a šmajz po něm kladivem, že ten se taktak stih uhnout.“

(…)

„Well, první dobou se nic nedělo. Ani jeden salůn nezavřel, spillvillskej konstábl Frank Valenta sám jeden vlastnil. To byl ten, co při závodu tlusťochů doběh po čtyřech a ten den se už na dvě nepostavil. Ovšem, pane profesor, z těch svatejch kajícníků se vyklobali pěkný hajzlove. Představte si, taky vodhlasovali, že z pokut za prodej chlastu polovina připadne udavači! Věřil byste, že veřejný činitele klesnou tak hluboko, že budou podporovat práskačstvo?

Ve Spillvillu se ale dlouho žádnej udavač nenašel. Ani mezi suchejma. Jenže kam čert nemůže, nastrčí ženskou. V Decorah si pár svíčkovejch bab najalo placený fízle, ty začli šmejdit po všech counties, dlouho nic, a najednou zčistajasna ty prohibičnice zažalovaly čtyřicet vosum salůnů a devět pivovárů najednou a konal se monstrproces!

Hromadu lidí to přivedlo málem na žebráckou hůl. Frank Nockles, jak sem se vo ňom už zmínil, dostal pokutu pět set. Dovedete si představit, co to tenkrát bylo za peníze! Jeho to zbankrotilo, přestavěl pivovár na výrobu másla, aby si šplh, a pálil tam ráj potají. To na něj taky práskli, a i s máslem přišel na buben. Potom prodal budovu Český katolický společnosti, a ta tam hned začala potají vařit pívo, a protože pod svícnem bývá stín, nepřišlo se na to, až teprve dyž jednou v noci jel kolem děkan z Decorah a zdálo se mu, že ty katolíci zpívaj ňák moc nahlas. Taky se zevnitř vozejvaly výkřiky jako při protestantských džubilís, tak děkan pojal podezření, jestli se tam nedopouštěj ňáký šejkerský heréze, a vlez dovnitř. Nojo, katolíci tam lezli po stropě, a to po čtyřech, s konstáblem Valentou v čele. Museli pak za pokání vykonat pouť k Pražskýmu Jezulátku do St. Paul. Počítám, že jim to ale Pán Bůh stejně nevodpustil, ponivač tam se sťali taky. Tam tehdá prohibici neměli.“

(…)

„Well, s tím Tony Kapinosem. To bylo tak. Majstr právě mazal dardu v jeho salůně a nadával, že to nebylo hezký, ponivač mu nevycházela, a navíc došlo pívo. Tak se tu noc Tony vypravil do Calmaru pro novej sud. Táhlo na desátou, tou dobou Majstr vobyčejně vodcházel domu, ale žíznivýmu se mu nechtělo. Čekal na ten sud. Jo, jenže místo sudu se v půl jedenáctý vobjeví Kapinos, celej nasranej – pardon, ale tak se vyjádřil sám Majstr. Co že se stalo? Decorahský baby si zase jednou hajrovali fízle a nastrčily na Kapinose léčku. Vez sud na voze, pod pytlama s hráchem a s pínatsama, a najednou z křoví vyskočil konstábl, a že je na Kapinose udání pro podloudnej prodej alkoholických nápojů a že má na něj search warrant. No jo. Povolení k prohlížení. Šel najisto. V křoví měl připravenej trakař a zabavenej sud na ňom vodvez do Decorah.

Jak Majstr tenkrát vyváděl a jakejma slovama se vyjadřoval, vám radši neřeknu, pane profesor. Některý lidi sou na ně háklivý, dost možný že i vy. Za dva dni přišla Tonymu vobsílka a ten večer se u něj v salůně radili. Zas lítaly slova, protože pochopitelně pívo nebylo, jenom někdo přines flašku ráje, a Majstr nebyl whiskovej. Snad proto dostal ten nápad. Některejm lidem to myslí nejlíp, dyž sou nakrknutý. Well, Tony se zařídil podle Majstrový rady, a dyž ho předvolali před soudce Gibsona v Decorah, žádal soud před jury. Sure. Před porotou. To bylo dost neslýchaný, aby si vobžalovanej něco takovýho přál. V pádu prohry byly samo sebou větší výdaje. Jenže právo na to měl, tak soudce případ vodročil a v Spillvillu jsme sestavovali porotu. Potíž byla, že Majstr nebyl spillvillskej vobčan. Ale my Amerikáni nejsme malicherný: jednoduše sme ho menovali čestnym vobčanem. (…) Krátce a dobře, Majstr zased do porotního boxu a rovnou ho zvolili čérmenem. Předsedou. Thanks.

Připravili ten sud a soudce se zeptal Kapinose, jestli je ten corpus delicti jeho majetek. Kapinos, že je. A jestli obsahuje alkoholický nápoj? Kapinos, že ne. A jak vysvětlíte, vobžalovanej, že na sudu je nápis Comstock Brewery Calmar? Původně, dyž to eště bylo zákonem dovolený, povídal Kapinos, sem ho používal na pívo. Teďkon v ňom, podle zákona, vozim melasu. Soudce se ušklíb a povídá: a to čekáte, pane Kapinos, že vám bude porota věřit? Vám, za posledních deset let už čtyřiatřicetkrát vodsouzenýmu? A pokaždý za prodej alkoholickejch nápojů? Kapinos mlčel, soudce přejel vočima porotu, skončil u Majstra a Majstr zavrtěl hlavou a zamračil se. Jako že nerad, dyž ho někdo takhle vodí za nohu. Soudce to přesvědčilo, že má případ celej zabalenej, a udělal chybu. „Porota se nyní odebéře k poradě,“ pravil, vytáh z kapsičky cibule a podíval se na ně. Byly čtyři. Počítal, že porota bude za pět minut zpátky a von stihne eště před večeří partičku biliáru.

Vstali jsme. Majstr taky, ale ten místo s náma kráčel k sudu, povalil ho a začal ho koulet ke dveřím do porotní sednice. Soudci Gibsonovi vypadly cibule z ruky a zůstaly se mu houpat na řetízku. „Majstře, kam s tím sudem?“ povídá. Majstr se narovnal, pravil: „Vaše blahorodí, u amerických soudů, bylo mi řečeno, důkaz viny musí být nezvratný. Porota prozkoumá obsah sudu.“ Von to neřek takhle plynule, ponivač angličtina mu moc nešla, a co uměl, to eště ve Spillvillu zapomněl, takže soudce Gibson, mám dojem, ani moc nevěděl, vo čom Majstr mluví. Seděl jen s těma hodinkama, co se mu kejvaly pod břichem, a koukal, jak se Majstr zas sehnul a dokutálel sud až do porotní sednice. Tam sme se s nim, podle zákona, zamkli.

Seděli jsme kolem sudu, pane profesor, a chvíli sme neříkali nic. Na stole tam byla karafa s vodou a dvanáct malovaných skleniček s modrejma chrpama. Majstr se na to podíval, pak na nás a pravil, to ovšem už česky:

„Okoštujme!“

Frank Valenta, kterej před tim, než se dal na stranu zákona, měl za sebou ňákejch patnáct let výčepnictví, šel k sudu, vyrazil dřevěnej špunt, sud vobjal a nahnul a my sme jeden po druhym nastavovali sklenice. Nakonec i Majstr. Čekali sme, co řekne. Von zdvih sklenici proti světlu, pak si jí dal pod nos, a teda okoštoval. Udělali sme to po ňom.

„Nuže?“

„Melasa,“ řekl Rothenberg.

„Jablečnej mošt,“ řekl Johnny Čížek.

„Pívo,“ pravil Majstr.

Všichni se zarazili a Majstr povídá:

„Usnesení poroty musí bejt jednomyslný. Pokavad se nehodnem, náš verdikt musí bejt: Nevinej pro nedostatek důkazů.“ A my sme kapírovali.

„Já mysli, že je to batrmilk,“ řek Casper Benesh.

„Ba ne,“ řek Joe Strakosh. „Chutná to jako lipový thé.“

To už jsme dopili, a Majstr:

„Okoštujme znova. Podle mýho názoru je to pívo.“

Von, pane profesor, i dyž celej ten podfuk pocházel z jeho hlavy, přeci jen rovnou lhát se nevodvažoval. Na to se Boha moc bál. A jakej to byl mazanej jezovít, vymyslel si to tak, že z toho, z církevního hlediska, vyšel čistej jako lílie. Hřích sme vzali na sebe my. „Kozí mlíko,“ řek Rothenberg.

„Džindžrejl,“ řek Johnny Čížek.

„Heřmánek,“ řek Casper Benesh.

„Pívo,“ pravil Majstr.

Dyž už koštování trvalo hodinu a pořád sme se nemohli shodnout, dal se soudce Gibson ptát, jestli porota ještě rokuje. Rokuje, vzkázal Majstr, ale eště nedošla k jednomyslnému verdiktu.

Teda, pane profesor, vejkon to byl. Sud, kterej u Tonyho v salůnu vydržel tejden, my museli vyprázdnit za vodpoledne až do dna. Aby soudci nic nezbylo a nemoh vyhlásit zmateční stížnost. Stihli jsme to za tři hodiny a dvacet minut. Vedle soudce Gibson už seděl jako na trnový koruně, každou chvíli vytahoval cibule, čuměl na ně, pak na dvéře. Dyž se dvéře konečně votevřely, začalo se už smrákat. Červený paprsky padaly na pruhy a hvězdy a ve dveřích se vobjevil Majstr. Chtěl, jak se říká, vkročit, ale sesul se k jedný straně a musel se přidržet lavice vobžalovanejch. My za nim jako procesí bratří z mokrý čtvrtě. Rothenberg dokonce upad a Frank Valenta došel k porotnímu boxu po čtyřech nohách. Co? Jo to se vynechává. Oukej. Po čtyřech.

„Vaše blahorodí,“ voslovil Majstr soudce slavnostním hlasem, jenže z něj přitom vyšel s prominutim takovej zvuk, já už se nepamatuju, jak se to řekne po našom. Blurp! „Vaše blahorodí,“ řek. „Porota přes bedlivý zkoumání nedospěla k jednomyslnýmu názoru. Ponivač mezitím corpus delicti došlo, nezbejvá než –„ a zase mu z krku vyšel ten blurp, pane profesor. Jak? Krk? Jak mu moh z krku vyjít krk, prosim vás!

Soudce Gibson na nás koukal, jako dyby nevěřil vlastnim vočim. Dyž se Majstr byl nucenej vodmlčet, povídal:

„Chcete říct, Majstře, že verdikt poroty je –„

„Nevinen,“ prohlásil Majstr a blurp mu vyšel potřetí.

To byl puntík za nejhorším případem Tonyho Kapinose.

Well, pane profesor, dovezli sme tenkrát Majstra do Spillvillu v Rothenbergovym kočáře a jeho pani už nás vyhlížela. Dyž uviděla Majstra, povídá: „Zaplaťpánbu, že děti už šly do hajan. Vidět tatíčka takhle nalinýrovanýho –„

Líp se to, pane profesor, vyjádřit nedalo. Byla to podroušenost toho druhu.

Tak, a ruku na srdce, pane profesor: vo tomhle ste se v kníhách eště nedočet, že ne?“


Recenzent: Kryštof Materna



Komentáře (0)

Zatím žádné komentáře

Pošlete komentář
(nutný)
(není nutná)
CAPTCHA Image
Jiný obrázek